Když ti miláček pošle výpověď

Vyhoď jen tak z okna limonádu, maximálně praštíš někoho do hlavy lahvinkou. Když vyhodíš oknem čtyři roky vztahu, bolest je zpočátku nesnesitelná. Je velká, větší, ještě větší, je největší na celém světě.

No, alespoň to tak odkopnutá polovička cítí.

Já se cítím naprosto stejně. Kdyby mě vzal někdo po hlavě lahvinkou, byla bych klidnější. Kdyby mě kopla kráva, nepřekvapilo by mě to víc, než když mě vykopnul miláček ze vztahu mailem.

Netuším, jak dlouho se přetvařoval a předstíral.

Ale do poslední chvíle jsem byla miláček, drahoušek, čumáček, beruška... Kdykoliv o mne zavadil pohledem, stál mu jako o život. 24 hodin denně mluvil o tom, jak mě chce, jak ho vzrušuju. Až mi s tím lezl na nervy. Psal, jak je rád, že mě má. Ještě pár hodin před rozchodem mě líbal a objímal. Ráno odfrčel svým stříbrným zázrakem do kanceláře a odsud mi mailem poslal své rozhodnutí o rozchodu.

Ani jsem ho nedočetla celý (mail) a už jsem cítila, jak se mi srdce snaží utéct z hrudi. Jak to, že jsem to netušila?

Sice to poslední dva měsíce trochu drhlo. Nehádali jsme se. Jen jsme oba čekali na zázrak, že krize sama nějak přejde. Neřekl nic konkrétního. Ale, že by rozchod? Tohle jsem fakt nečekala. Byla to rána z téměř čistého nebe.

No a teď, holka, přijmi fakt, že jsi nemilovaná, že jsi nechtěná, že mu nechybíš a že jsi taková, jaká jsi, že už se prostě nezměníš.

Sakra, copak jsem chameleon? Přizpůsobit se může každý, i já. Ale nikdy nikoho nezměníš... a to si pamatuj, můj drahý bývalý!

Ale i tak se cítím na dně v bahně. Asi je jednodušší kopnout do prdele toho druhého, než když pocítíme jeho podrážku na svém krásném pozadí.

Víc jsem aktivní. Víc mě všichni kolem štvou svým okatým štěstím. Víc uklízím, míň vařím. Víc o sebe pečuju nebo naopak víc na sebe kašlu (to záleží na tom, v jaké fázi se zrovna nacházím.) Víc navštěvuji staré známé, na které jsem ve vztahu neměla čas. Víc chodím ven, abych vzápětí přišla na to, jak moc jsem sama. Víc šlapu na trenažéru, až se děsím, že odjedu z obýváku synovi do pokoje. Víc nahlas pouštím strašně pozitivní songy, aby i sousedé věděli, že jsem ve srabu. Víc na miláčka-přizdisráčka myslím, víc se mi o něm zdá. 

Už mám pocit, že mě rozchod nemůže víc dostat na kolena. A ejhle, ono to jde!

To když hraje "mrtvého brouka", brouček. Zašlápnout, rozdupat, rozcupovat, až by tykadla letěla na jednu stranu a krovky na druhou.

Připadám si jako schizofrenik. Pozitivní nálady a myšlenky střídají s nepřímou úměrností pocity deprese a beznaděje. Jak z toho kolotoče ven?

No, teď nijak. Chce to prý čas. Ano, chce to čas. Čas, který teď najednou tak pomalu utíká. Tak si pouštím děsně nahlas jednu letní vypalovačku stále dokola a ta mě nabíjí pozitivní náladou. Luxuju celý byt a doufám, že odsaju i trochu toho splínu. Docela to funguje.

Jak dlouho? Ne, nic neříkejte... Chce to čas;-)